Domov je tam, kde jsme milováni
Cítila se už nepotřebná. Neměla už sílu jít dál a nevěděla kam v životě jít. Vždy se řídila tak nějak vnitřním pocitem. Najednou byla závislá na pomoci ostatních. Nastoupila do vlaku, který nelze zastavit. Taky bývala mladá, krásná bez jediné vrásky. Nyní jich na svém čele měla nejméně pět a stále jich přibývalo.
Jak šel čas naskytla se nabídka doživotního pobytu v domově seniorů. Oči se jí zalily slzami a věděla, že do svého domova se již nevrátí. Ta léta co si tam prožila. Roky se svým mužem, to vše zůstane jen v jejich vzpomínkách a i ty se jí jednou už nevybaví. Naposledy stála před svým domem a dobře si ho prohlížela. Když se auto, ve kterém seděla rozjelo, sledovala jak ho míjejí .
Dorazili k cíli. Najednou stál před ní zcela nový domov, nové prostředí, noví přátelé i nepřátelé. Rozhodně si nemyslela, že by to mohla být i nová rodina. Vstoupili dovnitř a dýchla na ně celkem příjemná láskyplná atmosféra. Hned se jich ujala milá sestra a sociální pracovnice. Ukázala jim pokoj. Byl nové vybavený, vymalovaný pastelovými barvami. Ulevilo si jí, ale stále měla v očích slzy.
Sestra ji doprovodili do společenské místnosti, kde dostala šálek čaje. Sledovala dění na ulici z okna. Děti si hrály v parku s míčem. Přemýšlela o tom, jaké měla krásné dětství a doufala ve spokojené dožití svého života. Během dne s nikým moc nepromluvila, jen sestry se snažily jí pomáhat.
Pozorovala starého pána asi v jejím věku jak si hraje s příbory a bouchá jimi o sebe, bylo jí to nepříjemné, ale nic neřekla. Sestra ho okřikla a položila příbory na stůl. Ulevilo se jí. Neměla náladu na ostatní lidi a už vůbec ne na nějaký rámus. Okolo se bavily dvě paní o tom co bude k večeři, jestli krupičná kaše nebo puding. Na jídlo neměla ani pomyšlení. Stále zůstávala v napětí a strachu ze svojí nejspíš ne příliš dlouhé budoucnosti.
Nastala večerka. Sestra ji v lůžku mile chytla za ruku a popřála jí pěkné sny v novém domově. Ona to za domov nepovažovala, ne teď. V noci se převalovala v lůžku a slyšela jen oddechování spolubydlící na pokoji. Usnula až nad ránem. Nic zvláštního se jí nezdálo.
Hned ráno k ní dorazila na pokoj ta milá sestra ze včerejšího dne. Nabídla jí pomoc s umýváním. Cítila se zahanbeně, ale věděla, že už to sama nezvládne, proto souhlasila. Voda byla příjemné teplá a i opláchnutí obličeje ji po náročné noci velmi prospělo. Mýdlo jí vonělo a tak se cítila svěží a nabitá energií. Najednou se tu cítila celkem dobře a byla ráda za tu vřelou pomoc. Děkovala sestře a byla jí vděčná.
Čas v domově plynul a i když jí rodina chodila jen málo navštěvovat, zvykla si na to a časem jí to ani nevadilo. Najednou jakoby byla potřebnější. V domově zpívali, povídali si, poslouchali dechovou muziku a život tak nějak šel.
Jednoho dne se to stalo. Uklouzla po rozlitém čaji a zlomila si nohu v krčku. Bylo to rychlé. Odvezla ji sanita a strávila několik dní v nemocnici. Prodělala operaci a bohužel konečná prognóza byla ta, že už nebude nikdy chodit a bude odkázána na lůžko.
V domově za ní chodily sestry a polohovaly ji, podávaly jí stravu. Byla jim sice vděčná, ale cítila se jako mrzák. Vždy jim říkala jací jsou to andělé, jak jí pomáhají. Zůstala odkázána pouze na pomoc ostatních. Upadala do depresí a byla někdy velmi smutná z toho co jí život přinesl. Život pro ni nebyl vždy peříčko, ale doufala i v lepší chvilky.
Slavila své 80. narozeniny, přišly jí popřát ředitelka domova, staniční sestra a ostatní sestry co zrovna sloužily, donesly jí kytici. Zahřálo jí to na srdíčku. Den byl příjemnější, když s ní někdo prohodil pár slov a pohladil ji. Najednou měla pocit, že tohle je to pravé místo na zestárnutí. Je to její domov. Je tam doma. Má novou rodinu.
Jednou v noci na pokoj přišla sestra. Paní sípavě dýchala a kašlala. Celou noc ji sestra pozorovala, stařenka ji poprosila, aby s ní chvíli zůstala a chytla ji za ruku. Sestra u ní seděla a pozorovala jak usíná. Když stařenka usnula, sestra ji pohladila po tváři a odešla.
Ráno byla stařenka nalezena ve své posteli. Zemřela tiše ve spánku v teple svého nového domova s lidmi, kteří ji měli rádi a vážili si jí.
Jsem Míša. Mám po maturitě a pracuji jako pečovatelka v domově pro seniory. Odmalička ráda pomáhám lidem a zajímám se o mezilidské a partnerské vztahy. Píši básně, příběhy a články a měla jsem už několik blogů. Řekla bych, že ráda a dobře vařím, Mým koníčkem se však stalo v poslední době i cestování. Více v článku :))
Napsat komentář